Tekuté zlo dneška

Nedávno jsem viděl důvěryhodný průzkum, podle kterého Češi a Češky považují fake news za problém i hrozbu. Vzhledem k tomu, že jsem před lety byl u vzniku fact checkingového webu Manipulátoři.cz, jsem pocítil jistý záchvěv hrdosti. Projekt jsme totiž s Petrem Nutilem založili v době, kdy vyvracení dezinformací ještě nebylo cool a nedělal ho každý, kdo umí zapnout počítač. Připadal jsem si úplně jako otec zakladatel a připouštím, že to byl pěkný pocit. Až se mě jednoho dne syn zeptá, co po mně zůstalo, pohlédnu mu do očí a s pocitem naplnění řeknu, že jsem se postavil dezinformacím.

Pak jsem si přečetl druhý odstavec shrnutí zmíněného průzkumu a sletěl jsem z hrušky se žuchnutím, které muselo být slyšet až v redakci Parlamentních listů, umístěné příhodně a symbolicky v sousedství největšího pražského hřbitova, na dohled odporné masy hotelu Don Giovanni.

Češi a Češky totiž za fake news považují zprávy, které jim připadají bulvární. Za bulvární přitom považují to, co nekonvenuje jejich vnímání světa. Po rocích permanentní osvěty to je dosti tristní zjištění.

Netroufám si tvrdit, že boj proti fake news lze v Česku považovat za prohranou záležitost kvůli neschopnosti či neochotě jednotlivých projektů efektivně spolupracovat. Dokonce si ani nemyslím, že tažení proti dezinformacím definitivně pohřbilo operetní vystoupení mluvčích údajných „českých elfů.“

Elfové jenom ukázali, jak se to nemá dělat. V boji proti dezinformacím sehráli mimořádně nešťastnou roli. Nejprve národu přes spřátelená média sdělili, že proti trollům bojují v utajení. Jejich jména jsme se nikdy neměli dozvědět, jejich tváře jsme nikdy neměli spatřit. Pak ale mluvčí elfů vyšli z „ilegality“ a začalo období plácání se po zádech. Neprokázali se žádným hmatatelným výsledkem, což je nejsnazší způsob, jak si vytvořit reputační problém. Aby toho nebylo málo, Bob Kartous, údajný mluvčí „elfů,“ poskytl rozhovor webu, jehož je redaktorem (!), ve kterém se věnoval například kontemplaci na téma „proč mi říkají, že jsem udavač.“

Z komunikačního hlediska udělali čeští elfové špatně všechno. Za vše ale vážně nemohou.

Po třech letech intenzivního boje proti fake news se tedy podařilo zavést do veřejné debaty samotný pojem fake news. To není chyba elfů.  

Zmocnili se ho marketéři samotných dezinformátorů a našli v něm zbraň posledního soudu. To taky ne.

Jakákoliv kritika a jakékoliv investigativní zjištění je pro kritizovaného fake news a basta, dál to netřeba řešit. My máme motýle, kunda sem kunda tam.

Tváří v tvář této komunikační katastrofě většina fact checkingových projektů pokračuje v tom, co selhalo. Ve vlastních sociálních bublinách přesvědčují přesvědčené, že bílá je bílá. Z ryze komunikačního hlediska můžeme souboj o relev anci a pravdivost informací ve veřejném prostoru považovat za ukázku, jak snadno lze někomu přebrat dobrou agendu, když si ji dostatečně nechrání a nerozvíjí ji. A strategické hledisko? Samé otázky: Opravdu si někdo myslí, že lze bojovat proti fake news, aniž by se dal do přímé války s jejich šiřiteli? Vážně někdo věří, že konzumenti fake news budou aktivně vyhledávat fact checking? Skutečně někdo trvá na tom, že lze vyčistit septik, aniž by se do něj ponořil?

Očividně ano. Dokud tomu tak bude, bojovníci proti dezinformacím zůstanou příbuznými generála Corporna, fiktivního generála z americké občanské války, který se proslavil sérií fenomenálních proher, jakými byl Corpornův ústup a Corpornova natírka. Asi to bude vtipné, ale fake news to nezastaví.