Rada ČTK: Fabulátoři, konspirátoři a zmatení zákonodárci


Jména lidí, kterým poslanci a poslankyně dávají hlasy při volbách do mediálních rad dokazují, že osazenstvo zákonodárného shromáždění není schopné kvalifikovaně rozhodovat o čemkoliv, co se týká médií veřejné služby.

Třiaosmdesát hlasů pro Michala Semína coby kandidáta členství v Radě ČTK se s odřenýma ušima dá ještě považovat za svérázný výklad teze, že zastoupené v radách dozírajících na média veřejné služby mají mít zastoupení různé ideové směry. Ty uši jsou ale odřené do krve. Semín se prezentuje názory, které by ho v jakékoliv civilizovanější společnosti diskvalifikovaly: „Česká televize je nástrojem levičácké propagandy neomarxistických směrů, jejichž součástí je i homosexualismus. Z našich peněz podporuje nechutný životní styl homosexuálů, který je často poznamenán promiskuitním sexuálním chováním a šířením různých pohlavních nemocí.“

Semínovy teze o židovském spiknutí a o tom, že Protokoly sionských mudrců jsou hodnotná sociologická studie nebudu z hygienických důvodů rozvádět.

Třiaosmdesát poslankyň a poslanců se každopádně domnívá, že na vyváženost obsahu veřejnoprávní agentury má dozírat muž, který si svobodu slova vykládá jako volnou disciplínu, v níž není přítomná zodpovědnost za důsledky vyřčeného. Pokud tomu tak je, je znepokojivé, že ovlivňují veřejný prostor, v němž se každý toxický žvást může změnit ve zbraň v ruce fanatika. Pokud si dosah svého hlasování neuvědomují, což je také možné, pak si je na místě položit otázku, zda stejně nekvalifikovaně hlasují vždycky.

Zákonodárci ale nemusí být žádní myslitelé, aby jim došlo, že hlasovat pro bývalého novináře Davida Soukupa je vysloveně obscénní záležitost. Soukup vešel ve všeobecnou známost jako reportér bulvárního deníku Super. V jeho dresu se prezentoval jako nekritický fanoušek Václava Klause a Vladimíra Železného, což na začátku tohoto století stále ještě bylo považováno za poklesek proti novinářské etice. Podstatné ale je, že David Soukup vystupoval jako válečný reportér. V přímých vstupech tvrdil, že se nachází v ohni boje v Afghánistánu. Důvěryhodní váleční novináři jako Radan Šprongl a Marek Vítek ale Soukupovu přítomnost v zóně bojových operací úspěšně zpochybnili. Člověk, který se dopustil lapsusu takovéhoto druhu, by se prostě neměl stát ani kandidátem členství v mediálních radách – v Česku v roce 2019 přitom získal jen o hlas méně než konspirátor, antisemita a homofob Semín.

Výběr a volba členů mediálních rad pravidelně dokazuje, že se nevybírají zástupci veřejnosti. Hledají se lidé, od kterých lze čekat především ochotu naslouchat politikům a prosazovat či hájit jejich vliv. Nesmlouvavých osobností v radách ubývá, místo nich nastupují lidé, jejichž charakteristickou vlastností je schopnost přilnout k politické moci a čerpat z ní vlastní odvozenou autoritu.

Bylo by dobré, kdybychom se dokázali posunout od debaty o jednotlivých kandidátech ke koncepční diskuzi o tom, jakým způsobem má být uplatňována občanská kontrola nad médii veřejné služby. Lidé jako Semín a Soukup jsou totiž pouze zárukou toho, že veřejnoprávní média budou stále bezbrannější vůči stále surovějším útokům politické moci.