Golden Drum trochu jinak: Gossip čili Krafání


Když pomineme všechno, co se odehrálo na jevištích letošního ročníku portorožského Golden Drumu, pořád ještě zůstává ta část, která měla místo u venkovních stolků obklopených proutěnými křesílky, na lehátcích obrácených k příjemnému podzimnímu slunci nebo nad stoly v rybích kantýnách pokrytých kostkovanými ubrusy. Tam všude probíhal intenzivní “gossip” neboli krafání.  

Nechci krafání nijak přeceňovat. Souhlasím ale s Hararim, podle kterého potřeba drbat a pomlouvat stála u zrodu jazyka coby komunikačního kódu našeho živočišného druhu. Chci říct, že to, co si účastníci různých oborových akcí říkají mimo víceméně pomyslná světla ramp, poskytuje celkem věrný neoficiální obraz branže. Všechny možné asociace dbající především na to, aby jejich prezentace byly vždy voňavé a svěží, patrně nebudou s tímto obrazem souhlasit – ale od toho přece máme krafání. 

Bod první: Mladí štvou starší. 

Zajímá je jenom kolik budou mít home office, jestli si můžou vzít do práce psa a jestli je v kanceláři jóga a Play Station. Všechno mají na háku. Odmítají dělat neplacené přesčasy. 

Bod druhý: Starší by se od mladších měli učit. 

Ne snad zrovna hraní na Play Station, to od nich nikdo nemůže chtít. Dělat neplacené přesčasy je ale opravdu pitomost. A taky je fajn mít věci tak trochu na háku, život je čím dál kratší. 

Bod třetí: Proč to lpění na klientech?

Zakladatelé agentur zůstávají ve svých funkcích, zatímco u velkých klientů už třetí generace marketingových ředitelů  střídá druhou. Jsou mladí a orientovaní tvrdě na efektivitu. Řežou výdaje. Jenže “staří” otcové zakladatelé lpí na svých starých klientech a tak přistupují na další a další snižování svých příjmů. Za málo peněz pak chtějí od svých zaměstnanců hodně muziky. Proč tedy klienty, kteří snižují rozpočty, prostě nepošlou k šípku? Svět je přece plný klientů, jen je třeba si uvědomit, že se časy změnily, a že už nestačí chodit na obídky v botách z krokodýlí kůže a s igelitkou plnou peněz. 

Bod čtvrtý: Proč to neděláme sami?

Střední generace lidí z agentur je poněkud v depresi. Je už očividné, že je výše zmínění otcové zakladatelé a matky zakladatelky nikdy nepustí do rozhodujících pozic. Spousta mladých kreativců už si naopak založila svoje vlastní agentury a o střední generaci příliš nestojí. Co má dneska dělat takový čtyřicátník? Doklepat to do důchodu jako konzultant, což je ve skutečnosti holka pro všechno s hezčí vizitkou a vyšším platem? Změnit obor? Založit si něco vlastního? Poslední možnost je nejlákavější, ale je tu spousta pochybností. Máme na to? Zvládneme zaplatit všechny hypotéky, školné a alimenty?

Bod pátý: Proč to pořád děláme?

Protože můžeme několikrát za rok odjet někam k moři a tam si stěžovat. Protože to je pořád radost, aspoň občas. 

Bod šestý: Chybí vytrvalost? 

Už zmíněná střední generace je dobrá ve vytrvalostních disciplínách. Dlouhodobě budovat značky, to je jejich mistrovská disciplína. Zadavatelé ale o něco takového poslední dobou příliš nestojí. 

Těchto šest témat jsem za poslední dva dny slyšel v mnoha obměnách. Stejné dojmy a zkušenosti a dojmy mají lidé z Istanbulu, Vídně, Moskvy, Lublaně, Athén, Madridu. 

A co ti z Prahy?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *