Tohle už smrdí

Slibovat někomu na sociální síti „vytrávení pomocí jedu novičok“ je dle českých soudů přestupek. Jeho pachatel zaplatí pokutu, co se poškozené, v tomto případě právničky Kláry Kalibové týče, Ústavní soud dodal, že neexistuje subjektivní právo poškozeného domáhat se stíhání konkrétního pachatele, informovala tento týden Česká tisková kancelář.

O podobném případu těchto dní se žádné médium nezmínilo. Odehrál se v půvabném pražském parku Letná. Společensky unavený muž na letní zahrádce na kohosi křičel, že mu rozbije hubu. Nijak se nicméně neměl k tomu, aby svoje hrozby splnil, stejně jako pachatel vyhrožující Kláře Kalibové. Přesto byla do pár minut na místě policie. Muže dosti nevybíravým způsobem zpacifikovala, spoutala a odvezla.

Leží tu před námi dva případy, které jsou si podobné. Obsahují výhružky, potenciální nebezpečí. Letenský opilec je příkladem toho, jak v podobných situacích má fungovat ochranná role státní moci. Kalibová ukazuje, jak stát v této úloze selhává.

Hodně se mluví o tom, že je třeba proti výhružkám a ofenzivnímu chování v prostředí sociálních sítí zakročit. Čas od času se s nepřiměřenou slávou některý odpudivý zjev z diskuzí dostane před soud. V šedé zóně se ale takových příběhů, z nichž mnohé končí tragédiemi, odehrávají tisíce. Nikdo se o nich nedozví, jen agresoři jsou den ode dne útočnější.

Nejspíš se lze shodnout, že by pomohla efektivní forma nějaké mediální výchovy, či lépe pojmenováno sebeobrany. Pokusy tu jsou, ale tahle rybí chcíplotina páchne od hlavy, v tomto případě od hlavy státu.

Je těžké čistit bahno sociálních sítí v okamžiku, kdy nejvyšší ústavní činitel získává přehled op světě z řetězových mailů, teletextu (pokud mu ho nejbližší spolupracovníci právě nevypnou) a do počítače si instaluje dětské porno. Hradní mluvčí Jiří Ovčáček jako správný věrný Stoupa vede twitterové války s kýmkoliv, kdo ho ještě v rámci mentální hygieny neblokuje. Neschopnost orientovat se ve světě moderní komunikace opakovaně dokládá zveřejňováním svých citlivých osobních údajů. Z tuposti, neznalosti a sprostoty se stává norma: Místopředseda Sněmovny Okamura na svém facebookovém profilu nechává lynčovat novinářku Českého rozhlasu. Zdeňce Trachtové Okamurovi voliči přejí mnohonásobné znásilnění – a Okamura místo banů rozdává lajky. Na Facebooku jedné z komerčních televizí zase správci nechali běžet ještě nechutnější útoky na pirátskou europoslankyni Gregorovou.

Obecnou morálku určují média a politici. Chtít od médií, aby plnila kultivační úlohu, by bylo v tržním prostředí pošetilé – chtít od nich, aby neposkytovala prostor obsahu, který se pohybuje na hraně či za hranou protiprávnosti, je ale na místě.

Mohly by se tomu věnovat třeba mediální rady místo toho, aby se stávaly prodlouženými údy svých politických bossů, nebo aby si v nich neúspěšní novináři léčili komplexy a nemuseli se odebrat na pracák.

A co se týče politických elit, které využívají sociální sítě k šíření nenávisti, stačilo by je ignorovat. Bohužel na ně jako na opilce z Letné nejde zavolat četníky.

Editorial týdeníku Marketing & Media

Tekuté zlo dneška

Nedávno jsem viděl důvěryhodný průzkum, podle kterého Češi a Češky považují fake news za problém i hrozbu. Vzhledem k tomu, že jsem před lety byl u vzniku fact checkingového webu Manipulátoři.cz, jsem pocítil jistý záchvěv hrdosti. Projekt jsme totiž s Petrem Nutilem založili v době, kdy vyvracení dezinformací ještě nebylo cool a nedělal ho každý, kdo umí zapnout počítač. Připadal jsem si úplně jako otec zakladatel a připouštím, že to byl pěkný pocit. Až se mě jednoho dne syn zeptá, co po mně zůstalo, pohlédnu mu do očí a s pocitem naplnění řeknu, že jsem se postavil dezinformacím.

Pak jsem si přečetl druhý odstavec shrnutí zmíněného průzkumu a sletěl jsem z hrušky se žuchnutím, které muselo být slyšet až v redakci Parlamentních listů, umístěné příhodně a symbolicky v sousedství největšího pražského hřbitova, na dohled odporné masy hotelu Don Giovanni.

Češi a Češky totiž za fake news považují zprávy, které jim připadají bulvární. Za bulvární přitom považují to, co nekonvenuje jejich vnímání světa. Po rocích permanentní osvěty to je dosti tristní zjištění.

Netroufám si tvrdit, že boj proti fake news lze v Česku považovat za prohranou záležitost kvůli neschopnosti či neochotě jednotlivých projektů efektivně spolupracovat. Dokonce si ani nemyslím, že tažení proti dezinformacím definitivně pohřbilo operetní vystoupení mluvčích údajných „českých elfů.“

Elfové jenom ukázali, jak se to nemá dělat. V boji proti dezinformacím sehráli mimořádně nešťastnou roli. Nejprve národu přes spřátelená média sdělili, že proti trollům bojují v utajení. Jejich jména jsme se nikdy neměli dozvědět, jejich tváře jsme nikdy neměli spatřit. Pak ale mluvčí elfů vyšli z „ilegality“ a začalo období plácání se po zádech. Neprokázali se žádným hmatatelným výsledkem, což je nejsnazší způsob, jak si vytvořit reputační problém. Aby toho nebylo málo, Bob Kartous, údajný mluvčí „elfů,“ poskytl rozhovor webu, jehož je redaktorem (!), ve kterém se věnoval například kontemplaci na téma „proč mi říkají, že jsem udavač.“

Z komunikačního hlediska udělali čeští elfové špatně všechno. Za vše ale vážně nemohou.

Po třech letech intenzivního boje proti fake news se tedy podařilo zavést do veřejné debaty samotný pojem fake news. To není chyba elfů.  

Zmocnili se ho marketéři samotných dezinformátorů a našli v něm zbraň posledního soudu. To taky ne.

Jakákoliv kritika a jakékoliv investigativní zjištění je pro kritizovaného fake news a basta, dál to netřeba řešit. My máme motýle, kunda sem kunda tam.

Tváří v tvář této komunikační katastrofě většina fact checkingových projektů pokračuje v tom, co selhalo. Ve vlastních sociálních bublinách přesvědčují přesvědčené, že bílá je bílá. Z ryze komunikačního hlediska můžeme souboj o relev anci a pravdivost informací ve veřejném prostoru považovat za ukázku, jak snadno lze někomu přebrat dobrou agendu, když si ji dostatečně nechrání a nerozvíjí ji. A strategické hledisko? Samé otázky: Opravdu si někdo myslí, že lze bojovat proti fake news, aniž by se dal do přímé války s jejich šiřiteli? Vážně někdo věří, že konzumenti fake news budou aktivně vyhledávat fact checking? Skutečně někdo trvá na tom, že lze vyčistit septik, aniž by se do něj ponořil?

Očividně ano. Dokud tomu tak bude, bojovníci proti dezinformacím zůstanou příbuznými generála Corporna, fiktivního generála z americké občanské války, který se proslavil sérií fenomenálních proher, jakými byl Corpornův ústup a Corpornova natírka. Asi to bude vtipné, ale fake news to nezastaví.

Rada ČTK: Fabulátoři, konspirátoři a zmatení zákonodárci


Jména lidí, kterým poslanci a poslankyně dávají hlasy při volbách do mediálních rad dokazují, že osazenstvo zákonodárného shromáždění není schopné kvalifikovaně rozhodovat o čemkoliv, co se týká médií veřejné služby.

Třiaosmdesát hlasů pro Michala Semína coby kandidáta členství v Radě ČTK se s odřenýma ušima dá ještě považovat za svérázný výklad teze, že zastoupené v radách dozírajících na média veřejné služby mají mít zastoupení různé ideové směry. Ty uši jsou ale odřené do krve. Semín se prezentuje názory, které by ho v jakékoliv civilizovanější společnosti diskvalifikovaly: „Česká televize je nástrojem levičácké propagandy neomarxistických směrů, jejichž součástí je i homosexualismus. Z našich peněz podporuje nechutný životní styl homosexuálů, který je často poznamenán promiskuitním sexuálním chováním a šířením různých pohlavních nemocí.“

Semínovy teze o židovském spiknutí a o tom, že Protokoly sionských mudrců jsou hodnotná sociologická studie nebudu z hygienických důvodů rozvádět.

Třiaosmdesát poslankyň a poslanců se každopádně domnívá, že na vyváženost obsahu veřejnoprávní agentury má dozírat muž, který si svobodu slova vykládá jako volnou disciplínu, v níž není přítomná zodpovědnost za důsledky vyřčeného. Pokud tomu tak je, je znepokojivé, že ovlivňují veřejný prostor, v němž se každý toxický žvást může změnit ve zbraň v ruce fanatika. Pokud si dosah svého hlasování neuvědomují, což je také možné, pak si je na místě položit otázku, zda stejně nekvalifikovaně hlasují vždycky.

Zákonodárci ale nemusí být žádní myslitelé, aby jim došlo, že hlasovat pro bývalého novináře Davida Soukupa je vysloveně obscénní záležitost. Soukup vešel ve všeobecnou známost jako reportér bulvárního deníku Super. V jeho dresu se prezentoval jako nekritický fanoušek Václava Klause a Vladimíra Železného, což na začátku tohoto století stále ještě bylo považováno za poklesek proti novinářské etice. Podstatné ale je, že David Soukup vystupoval jako válečný reportér. V přímých vstupech tvrdil, že se nachází v ohni boje v Afghánistánu. Důvěryhodní váleční novináři jako Radan Šprongl a Marek Vítek ale Soukupovu přítomnost v zóně bojových operací úspěšně zpochybnili. Člověk, který se dopustil lapsusu takovéhoto druhu, by se prostě neměl stát ani kandidátem členství v mediálních radách – v Česku v roce 2019 přitom získal jen o hlas méně než konspirátor, antisemita a homofob Semín.

Výběr a volba členů mediálních rad pravidelně dokazuje, že se nevybírají zástupci veřejnosti. Hledají se lidé, od kterých lze čekat především ochotu naslouchat politikům a prosazovat či hájit jejich vliv. Nesmlouvavých osobností v radách ubývá, místo nich nastupují lidé, jejichž charakteristickou vlastností je schopnost přilnout k politické moci a čerpat z ní vlastní odvozenou autoritu.

Bylo by dobré, kdybychom se dokázali posunout od debaty o jednotlivých kandidátech ke koncepční diskuzi o tom, jakým způsobem má být uplatňována občanská kontrola nad médii veřejné služby. Lidé jako Semín a Soukup jsou totiž pouze zárukou toho, že veřejnoprávní média budou stále bezbrannější vůči stále surovějším útokům politické moci.