Americké válečné námořnictvo fatálně zesláblo

Spojené státy obnovily činnost Druhého loďstva. Jde o reakci na skutečnost, že US Navy  je nejsilnějším loďstvem světa, kromě Pacifiku ale na všech bojištích přišlo o převahu.

Atlantické loďstvo bývalo chloubou Spojených států. Velký admirál Ernest King si ponechal jeho velení, přestože současně byl vrchním velitelem celého US Navy. Atlantické loďstvo útočilo na Casablancu, provádělo vylodění v Normandii. Už jako Druhé loďstvo bylo po celou studenou válku nejvýznamnější složkou amerického námořnictva a svádělo neustálý neviditelný stínový boj se sovětskými jadernými ponorkami. Po rozpadu SSSR a Varšavského paktu význam loďstva upadal, až nakonec došlo k jeho rozpuštění. Spojené státy zvolna propadaly dojmu, že jejich loďstvo nemá soupeře. Poslední ránu mu zasadila protiteroristická hysterie.

Administrativa Baracka Obamy dospěla k názoru, že by se námořnictvo mělo orientovat na asymetrickou válku proti různým povstaleckým a paramilitárním skupinám. Bylo to poprvé od dob Theodora Roosevelta a časů jeho „Velkého bílého loďstva,“ kdy USA rezignovaly na osvědčenou pravdu. Ta říká, že národ, který chce být mocný, musí mít mocné loďstvo. Bez loďstva není možné udržet velmocenské postavení. Koneckonců dodnes klíčové dílo námořní strategie se jmenuje Vliv námořní moci na dějiny – na konci devatenáctého století ho sepsal admirál Alfred Mahan, a historie stále ještě nepřinesla důkaz, že by neměl pravdu.

Výsledek? Michelle Howardová, někdejší náčelnice štábu velitele loďstva Spojených států, pro list Investor’s Business Daily řekla: „Loďstvo je nepřipravené ke strategickým operacím… počet námořních pěšáků během osmi let vlády Baracka Obamy klesl z 292 tisíc na 184 tisíc. Obamovy úspory z námořnictva vyhnaly celou jednu generaci zkušených důstojníků, které není kým nahradit.“

Zní to hrozivě, ale podstatou problému je ještě něco jiného. Spojené státy dokázaly dlouhá desetiletí udržet nesmírně efektivní trén loďstva, jeho technické, technologické a výrobní zázemí. To všechno se za Obamy rozpadlo. Donald Trump může slibovat, že postaví loďstvo s 355 plavidly, jenže tyto lodě fyzicky nemá kdo stavět. Vysoce odborní dělníci se rozutekli do soukromých firem – anebo pracují v jiných zemích, což je pro Spojené státy mimořádně alarmující zpráva.

Roku 1942 dokázali dělníci válečného námořnictva za 72 hodin opravit těžce poškozenou letadlovou loď Yorktownnatolik, že se dokázala zúčastnit bitvy u Midwaye. Nyní má US Navy víc námořníků (325 673) než civilních zaměstnanců (207 769), což opakování podobného výkonu efektivně vylučuje. Nepoměr mezi počtem lidí na moři a na pevnině vysvětluje fakt, že Spojené státy dokáží v operativním nasazení udržovat jen polovinu svých letadlových lodí. Aby admirálové tento výpadek nějak zalátali, musí svazy letadlových lodí doplňovat obojživelnými útočnými loděmi – a i ty jsou na moři jen tři z celkového počtu třinácti. Suma sumárum na světových oceánech momentálně pluje podle údajů US Navy43 amerických válečných lodí. To je pouhých patnáct procent stavu a stejně jako před občanskou válkou v letech 1861 až 1865. V zámořských přístavech je dalších 46 lodí. Zbytek US Navy kotví doma, kde má z hlediska operačního nasazení stejnou bojovou hodnotu jako jakákoliv jiná hromada šrotu.

Strategická síla loďstva je daná jeho schopností zasazovat tvrdé údery na jakémkoliv bojišti. Přesně toho ale nyní US Navy není schopné. Tragikomicky se to ukázalo při posledních útocích na Sýrii. Tehdy se muselo čekat, než nějaká letadlová loď dokáže připlout do operační oblasti. To by se ještě za Billa Clintona nebo George Bushe opravdu stát nemohlo.

Spojené státy aktuálně mají tři letadlové lodě v Tichém oceánu a dvě v Atlantiku. Toto rozdělení námořních sil říká, že Spojené státy svoje loďstvo nasazuje tam, kde to právě nejvíc „hoří.“ To samozřejmě má smysl, potíž je v tom, že jenom v Pacifiku je víc oblastí napětí než jen Korejský poloostrov. Lodě, které se pohybují u něj, chybí v Jihočínském moři, chybí v Indickém oceánu, chybí při operacích kolem Austrálie, v Perském zálivu. Lodě, které v severním Atlantiku hlídají ruské Severní loďstvo, chybí ve Středomoří, u afrických břehů, u Falkland.

Spojené státy se dostaly do stejné situace jako Velká Británie v roce 1982. Její loďstvo bylo třeba nasadit právě u Falkland, jenže tam nebylo. Trvalo dlouhé týdny, než se tam doploužilo – a než dokázalo porazit argentinský výsadek na souostroví, utrpělo větší ztráty, než jaké samo způsobilo.

Tohle nyní čeká i na US Navy. Jeho potenciální vyzyvatelé totiž mají při lokálním nasazení převahu. Například Čína má při nasazení podél svého pobřeží výhodu v tom, že může nasadit letectvo z pozemních základen, které představují nepotopitelnou letadlovou loď. Totéž platí o Indii a Pákistánu v Indickém oceánu. Ve Středomoří má Rusko převahu díky už vyzkoušené možnosti útočit z „mokrého trojúhelníku“ Kaspického moře.

V součtu to neznamená, že US Navy není schopné plnit strategickou roli ve velmocenské hře. Je, ale s neadekvátním vypětím sil. Skutečná velmoc musí být schopná svoje postavení prosazovat sama. Nynější Spojené státy až příliš spoléhají na přátelskou podporu Japonska a Velké Británie – a to do budoucna může přinést ještě velké problémy. Je jenom otázkou času, kdy si zejména Čína a Indie uvědomí, že přišel čas vyzkoušet si ostří svých zubů.

Vyšlo na Info.cz

Svobodu médií mají v rukou velcí inzerenti

Svobodná média se mají brát za svobodu. Tak zní nepsaný zákon, který dlouhá léta definoval povahu nejprve tisku a potom i dalších typů médií.

Kdykoliv došlo k jeho porušení, kdykoliv média přestala bránit svobodu a stala se prodlouženou rukou skupin, pro které je omezení či rovnou likvidace základních lidských svobod cílem i programem, skončilo to strašlivě. V minulém století noviny, rozhlas a televize hned několikrát sehrály ostudnou úlohu. Během První světové války britská média přistoupila na vládní propagandu a vykreslila Němce jako bestiální „boše.“ Tato nenávistná setba kvete v některých sociálních bublinách dodnes – ještě v jednadvacátém století lze na protiněmeckých resentimentech vyhrávat prezidentské volby v České republice. 

Minulý rok jsme uspořádali parádní konferenci. Ta letošní bude ještě lepší!!

Francouzská média zase mezi světovými válkami s gustem popisovala, že Židé geneticky trpí „nadměrnou štětinatostí“ a že mají o dva metry delší tlusté střevo, což způsobuje celkové zapáchání. 

Goebbelsovská propaganda v Německu i jejich sovětská ekvivalent pod vedením Andreje Ždanova se přímo podílely na neslýchaných zločinech proti lidskosti. Vydavatel nenávistného listu Der Stürmer Julius Streicher byl za tyto zločiny roku 1946 norimberským tribunálem odsouzen k trestu smrti, Ždanova nechal nejspíš odpravit diktátor Stalin. 

Přesto se společnost v ničem nepoučila. 

Jak popisuje Erin Durkinová v Guardianu, zpravodajství Fox Business Network se v posledních dnech přímo vyžívá ve vybičovávání antisemitských nálad. V pořadu Tonight Lou Dobbse opakovaně zaznělo, že „uprchlické vlny do Spojených států jsou organizované skupinami financovanými Židem Sorosem.“ 

Den po masakru, při kterém bylo v pittsburské synagóze zastřeleno jedenáct lidí, si Dobbs do svého pořadu pozval hosta, který tvrdil, že „vláda je okupována příslušníky sionistických skupin.“ V jiném pořadu vysílaném týž den zase host tvrdil, že „uprchlíci, které do Spojených států vysílá Žid Soros, jsou úmyslně infikováni nakažlivými nemocemi.“ 

Tato obludnost přiměla dokonce i konzervativního Matta Drudge, aby se připojil k výzvě, jejímž cílem je přimět velké inzerenty, aby s Foxem přestali spolupracovat. 

Manažeři duopolu Facebook – Google nechávají bez zásahu obsah, který přímo vyzývá k násilí. Hájí se tím, že je pro ně svoboda slova na prvním místě. 

Vyšlo v týdeníku Marketing & Media

Exit duopol

Kolem duopolu Facebook – Google průběžně přituhuje a pak zase polevují ledy. Prvně jmenovaný fenomén přichází vždycky, když se objeví nová zpráva o tom, jak obě korporace bezohledně kšeftují s daty, jak prodávají soukromí uživatelů, jak zneužívají svoje dominantní postavení na trhu. Obvykle se vyrojí články, v nichž hraje zásadní úlohu slovo „šok“ ve všech podobách a tvarech, které gramatika umožňuje a papír unese.

Ozývá se volání po tvrdém postupu proti oběma korporátním zloduchům. Občansky uvědomělé celebrity začnou propagovat hashtagy typu #exitfacebook. V ideálním případě si svůj vzkaz městu a světu napíšou na papírovou ceduli, vyfotí se s ní a odeberou se sbírat lajky na Instagram, který sice taky patří Facebooku, ale kdo by se zatěžoval maličkostmi, že ano.

Pak přijde fáze druhá. Obvykle stačí, aby šéf Facebooku Mark Zuckerberg odtrpěl hodinku na potítku před politiky, kteří dospěli k názoru, že jim účast na tažení proti predátorskému chování sociální sítě přinese body. Google zase nasype nějaké drobné do inovativních žurnalistických projektů. Přitom dbá na to, aby grant nešel do čehokoliv, co by mohlo rozkrývat podíl Googlu na všeobecné mizérii, v níž se naše globální vesnice nachází.

A pak se opakuje fáze první, šok, tvrdý postup et cetera, et cetera.

Charakteristické pro tuto všeobecnou zacyklenost je, že duopol nechává v bohorovném klidu. Všechno pohoršení nad hnusnými praktikami Facebooku a Googlu není z pohledu jejich vysokých manažerů a manažerek nic jiného než pošetilé hry dětí. A co se týče politické moci, která do těchto her vstupuje, je stejně neškodná jako ta stará panna, která v anglickém druhoválečném filmu hází po německých bombardérech nad Londýnem klubíčka pletací příze.

Státy v případě Facebooku a Googlu samozřejmě ostudně selhávají ve své regulatorní a ochranné roli. Pro občany, s nimiž uzavřely společenskou dohodu, nedělají zhola nic. Pokud si některý politik myslí, že duopol usměrní směrnicemi, měli by se jeho nejbližší zamyslet nad tím, zda by neměl pod stromeček dostat dvojici statných ošetřovatelů a časově neomezený pobyt na nějakém opravdu klidném místě daleko od lidí.

Jestliže má řádění duopolu v globální ekonomice dostat snesitelné hranice, tedy takové hranice, které umožní Facebooku a Googlu svobodně podnikat a současně toho podnikání nebude v protikladu ke společenské smlouvě, musí státy cílit na subjekty, které duopol živí. Pěkné by například bylo, kdyby za každé euro investované do reklamy na Facebooku firmy musely odvést dvě eura na dobročinné účely a třetí berňáku. Pěkné by bylo, kdyby Google za každé euro zisku ze zveřejňování obsahu, jenž sám nevyrábí, odváděl euro tomu, kdo obsah vyrobil. Myslím, že než podstupovat takovou torturu, všechny zúčastněné strany by si svou účast na on-linové verzi grunderského kapitalismu rozmyslely.

Potíž ovšem je, že pro politiky, kteří mají rozhodovat, představuje možnost zasponzorovat si jakýkoliv populistický blábol jedinou možnost, jak se udržet na svém místě. Kapři si rybník nevypustí, vlci se navzájem nežerou. Smiřme se s tím, že duopol tu s námi v nezměněné podobě bude až do doby, kdy se přežere tak, až sám praskne.

Vyšlo v týdeníku Marketing & Media

Pozor na seniorská klišé

Vůbec nechci nutit každého, kdo se profesionálně zabývá vytvářením obchodních strategií nutit, aby četl každou diplomku, která je zveřejněna. Dovolil bych si ale jedno malé doporučení. Ty, které se věnují postavení seniorů ve společnosti, jejich začlenění do sociální struktury soudobé společnosti nebo jejich demografickým a behaviorálním charakteristikám, by si ale přečíst mohli. Seniorů totiž díky zvyšující se délce dožití přibývá a přibývat jich hned tak nepřestane. Pokud byste chtěli někdy u svého kavárenského stolku oslňovat, můžete si například zapamatovat, že světě seniorů přibývá tempem skoro o dvě procenta rychlejším, než jak roste počet hlav a duší v celé populaci.

Na jedné straně stojí definice seniora jako osoby, pobírající penzi, tedy (a tady prosím statistiky, aby mi odpustili zjednodušení) lidi starší pětašedesáti let. Už tato definice má svoje limity. Zvyšuje se totiž nejen počet lidí, kteří pracují i po pětašedesátce, ale také jejich výdělky. To dávno nejsou posmívaní pracující důchodci, ale zkušení manažeři, majitelé firem, lidé rozhodující o nakládání s milionovými rozpočty.

V marketingové branži ro je ještě složitější. Žijeme ve světě, který se drží překonaného tvrzení, že cílová skupina 54+ je v podstatě marná, neboť nemá peníze, škudlí, nenakupuje, a proto se jí není třeba věnovat. To je ale mimořádně škodlivý omyl.

Představte si šedesátníka, který pracuje v průměrné firmě na průměrné pozici, řekněme jako mistr ve výrobě. Takový člověk zdaleka nepočítá koruny, aby věděl, jestli si může koupit nekvalitní salám, nebo jestli bude úplně o hladu. Ne a zase ne: kupuje si mobilní telefony, plazmové televize, jezdí na dovolené, zajímají ho zážitky.

Kdyby mu to donekonečna nepodsouvala reklama, ani by ho nenapadlo koupit si výživový doplněk. Objem prodeje právě této komodity nicméně ukazuje, že „seniorská“ cílovka je dobře oslovitelná. Nesmí to ale vypadat tak, jako v materiálech jedné banky, která seniorům nabízí online služby s dovětky jako „pokud ovládáte základy práce s internetem“ nebo „pokud kolem sebe máte někoho, kdo umí zacházet s počítačem.“

To je pro „seniora“ coby cílovku mimořádně urážlivé. Člověk, kterému je dnes řekněme šedesát let, začal s počítačem pracovat třeba před dvaceti roky. Není důvod předpokládat, že když mu ukážete klávesnici, ze strachu, aby ho nepokousala, ji rozbije, zakope a zasype solí, aby náhodou neobživla a o úplňku se nepomstila. 

Malá ochota a malá schopnost komunikovat se „seniory“ připravuje hned několik odvětví o slušné zisky. Přitom stále víc peněz se bude nacházet právě v kapsách a na účtech „seniorů.“ Řekl bych, že přišel čas začít se jim vážně a se vši otevřeností věnovat.

Vyšlo v týdeníku Marketing & Media

Zoot se stal obětí vlastního marketingu

Přišlo to na konci minulého týdne, ale překvapení není na místě. Neschopnost internetového prodejce s módou Zoot splácet finanční závazky se dala čekat o měsíce dříve, než o tom společnost informovala ČNB. Nejpozději loni v létě se stačilo podívat do zpráv o hospodaření Zootu, aby bylo jasné, že v hospodaření firmy je cosi nezdravého.

Pozoruhodné je, že ještě v této době dokázal Zoot některá média přesvědčit o opaku. Třeba web Investice.cz ještě na začátku června vydal článek s titulkem Zoot: Zdařilý příklad investice do technologické společnosti.

Ne že by se všechno nepovedlo. Zoot dokázal komunikační éter zahltit marketingem. To, čemu se říká kritická masa lidí začalo firmu považovat za úspěšnou, jméno značky se šířilo samospádem. V tuto chvíli ale měla strategie přejít od budování značky k podpoře prodeje. To se už nepovedlo.

Zoot nedokázal ve svém segmentu stát první volbou. Troufám si tvrdit, že i tady společnost doplatila na marketingovou strategii. Mluvit o prodejnách jako o “výdejnách radosti” je možná roztomile infantilní, ale v žádném případě tímto způsobem nejde lidi přimět k jakékoliv akci, zejména k uskutečnění nákupu. Podpora prodeje ze své povahy stojí a padá s několika málo veličinami: cenou, kvalitou a dostupností zboží. Bez orientace na nejméně jednu z nich je marketing odsouzen k neúspěchu.

Svým způsobem se Zoot stal obětí úspěšnosti první fáze svého marketingu. Ten byl tak intenzivní, že když se ukázaly jeho slabiny, už neexistovala možnost, jak jej změnit aniž by se značka nezačala rozkládat.

Nicméně je třeba dodat, že Zoot není špatný projekt. Ironické je, že důkaz přišel od skupiny Natland, která skupuje jeho dluhy – a šéf Natlandu Tomáš Raška rozhodně není člověkem, který by do čehokoliv investoval jen pro to, že by si pak mohl jít s nůší do nejbližší výdejny pro radost.

Vyšlo v deníku E15

Konsenzuální pokrok


Clay Routledge, bystrý, neúplatný a chytrý behaviorální vědec, je podle mého skromného názoru jediným současným následovníkem Voltaira coby mistra aforismů ostrých jako příslovečné brašnářské šídlo. Minulý týden Routledge o současnosti napsal, že “žijeme v době, kdy velké společnosti předstírají zájem o sociální spravedlnost, aby prodaly zboží lidem, kteří předstírají nenávist ke kapitalismu.” Myslím, že přesněji aktuální stav věcí ještě nikdo nepopsal.  

Nerad bych byl podezírán ze sympatií k Václavu Klausovi staršímu, neviditelná ruka trhu ale zase jednou ukázala, že dokáže společenskou evoluci kormidlovat nejlepším ze všech uskutečnitelných směrů. Totiž směrem konsenzuálního pokroku.

Každý vnímavý člověk ví, že není v pořádku šikanovat a znevýhodňovat menšiny.

Každý přemýšlivý člověk ví, že nekonečná spotřeba není všelékem na nemoci světa.

Každý trochu nesobecký člověk ví, že ekologická šetrnost je nutností, pokud se planeta, kterou obýváme, nemá změnit v pustý kus skály řítící se bezútěšným vesmírem.

Existují samozřejmě extrémy na straně těch, kdo konsenzus kritizují kvůli pokrokovosti, ať už proto, že jí je málo, nebo že je jí moc. Nic proti tomu, extrémy představují koryto, kterým více méně poklidně protéká řeka dějin.

Svobodná soutěž na trhu, kapitalismus, ve vytváření konsenzu hraje jednu, nikoliv ale jedinou z hlavních rolí. Jeho role spočívá v tom, že se zmocňuje extrémů, bere si z nich to nejpřitažlivější a emocionálně nejsilnější, a vytváří z toho zboží. Tím nemyslím výlučně housky na krámě, ale cokoliv, co se dá zpeněžit, prodat anebo použít pro podporu prodeje.

Chytrý podnikatel musí být vnímavý k náladám, citům a vášním společnosti. Ne že by bez tohoto druhu empatie na trhu nepřežil, ale těžko bez něj udělá díru do světa. Krásným příkladem citlivého vnímání něčeho tak těžko měřitelného, jako je nálada společnosti, byla loňská kampaň společnosti Nike. Ta angažovala angažovaného fotbalistu Colina Kaepernicka. Vyvolala vášeň, diskuzi – a zvýšila obraty o nějakých třicet procent.

Horší je, když kapitalismus zaspí a vrhne do éteru kampaň zaměřenou na sociální spravedlnost, ze které je na první pohled jasný kalkul, schéma, stereotyp. Přesně to se stalo Gillette – o poslední kampani této společnosti už toho bylo napsáno tolik, že psát o ní dál, by představovalo mrhání místem na papíru.

To by bylo nudné, neoriginální, a také neekologické. A právě ekologie je dalším z velkých témat, kterých se zmocnil volný trh. Ještě před pár lety bylo běžné o lidech, kteří volají po šetrnosti k životnímu prostředí, mluvit jako o ekoteroristech. Dnes se velké firmy sdružují do různých antiplastových lig. Je to obecně považováno za projev společenské odpovědnosti – a firmám to dává možnost oslovovat ekologicky uvažující zákazníky.

Neměli bychom ale připustit, aby se jakýkoliv podnikatelský záměr stával společensky odpovědným jen proto, že jeho popis obsahuje slova jako ekologie, šetrnost a zelený. Firmy, které o sobě takto mluví a skutečně se snaží podle této proklamace chovat, už se k ekologii dávno přihlásily. U těch, které to začaly dělat nyní, je na místě podrobně zkoumat, jestli nejde jenom o fíkový list, který má zakrýt fakt, že se ze zákazníků, kteří se chtějí chovat ohleduplně k životnímu prostředí, dělají obyčejní hlupáci.

Zetor a lekce marketingu

V brněnském Zetoru se začátek roku úplně nevyvedl. Zhruba stovka zaměstnanců dostane výpověď ještě v lednu, do konce března chce výrobce traktorů propustit až 260 lidí. „S kolegy jsme byli jako opaření,“ řekl České televizi Pavel Petržela, jeden z dělníků, který ví, že jeho pracovní dráha v Zetoru končí. Těm, kteří zůstanou, se sníží mzdy.

Pokračovat ve čtení „Zetor a lekce marketingu“